Texty a tvůrčí psaní

Vsadím se, že už jste se někdy ve škole nudili, že jste si někdy říkali, proč nás učí zrovna tohle, vždyť je to k ničemu. No ale věděli jste, že jednou velice dávno se ve školách učil ještě jeden předmět, předmět, který se postupem času vytratil a všichni na něj zapomněli?

Teď si asi myslíte, že to není možné, že si vymýšlím, protože o nějakém ztraceném předmětu bychom přece věděli, ale já slibuji, že to není pouze smyšlená historka. Povím vám, jak to s tím záhadným předmětem doopravdy bylo.

Spoustu let dozadu vypadal svět totiž trochu jinak, spíše hodně jinak. Svět byl totiž kouzelný, přesně tak. Věci, o kterých dnes čteme v pohádkách a vidíme je ve filmech, to všechno byla pravda. Existovali jednorožci, létající draci, víly a spousta jiných stvoření, a hlavně existovala magie. Magie byla nádherná věc, dokázala pomáhat, ale v případě, že by padla do špatných rukou, by mohla ohrozit celý svět. A právě proto se na všech školách vyučovala magie, aby nehrozilo to, že s ní bude někdo špatně zacházet.

Magie se vyučovala často, byl to velmi důležitý předmět a všichni se na něj vždy těšili. Tedy všichni až na Adriena. Ten magii nesnášel, nikdy na ni nechtěl chodit, v hodinách nedával pozor a měl špatné výsledky. Adrien k tomu všemu měl ale důvod, protože když byl ještě malý, přišel o rodiče v době vlády zlého čaroděje. Přišli o život v bitvě o trůn a Adrien byl vyhnán. Od té doby vládl mír, ale Adrien nikdy nevěřil, že magie může přinést dobro, a tak si jednoho dne slíbil, že do konce svého nešťastného života
zbaví svět magie nadobro.

Byl si vědom toho, že na to, aby ji zastavil, bude muset magii ovládat, a tak i přes to, že mu to šlo proti srsti, začal se nakonec pilně učit a chodit na všechny hodiny. Takto to vydržel až do konce svého studia, a když dosáhl nejvyššího možného vzdělání, začal plánovat, jak skoncuje s magií jednou provždy.

Adrien zjistil, že existuje černá magie, a věděl, že s její pomocí se jeho plán vydaří. Dlouhá léta se učil z prastarých legend a bájí a v den, kdy dospěl, utekl ze svého sirotčince a dostal se do posvátného středu města, kde má magie největší sílu. Pomocí svého zaklínadla začal vytahovat magii z hlubin světa a měnit ji v černo magii a pomocí veškeré magie, kterou teď vlastnil, vymazal paměť každičkému člověku. S tím, jak mizela magie, mizela i všechny magická stvoření a rostliny a najednou byl svět úplně jiný.

Adrien krátce potom zemřel s klidnou myslí a vědomím, že jeho osud byl naplněn. Kvůli tomu, co udělal, že se teď ve škole nemáme proč učit magii a náš svět je zcela obyčejný. Možná je to dobře, že už magie neexistuje, možná ne, ale rozhodně to tak nebylo vždy.

Ahoj, já jsem Sofinka, mám bílou barvu a jsem kožená. Vyrobili mě ve společnosti Nike, kde mám hodně kamarádů. Značka Nike je hodně velká a většinu času zaneprázdněná. Řeknu vám svůj příběh.

Bylo období Vánoc, takže vládl chaos a chodily samé objednávky. Dlouho jsem čekala, až si mě také někdo vybere a pojedu do svého nového domova. Myslela jsem si, že se nedočkám, ale pak mě někdo vzal a surově hodil do nějakého auta. Byla to dlouhá cesta a pak mě někde vyhodili. Chvíli se nic nedělo, ale za okamžik mě sebral starší pán s plnovousem, mohl to být bezdomovec.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se ztratila, vypadla jsem z toho velkého auta někam na stranu silnice. Druhý den se bezdomovec rozhodl, že si mě zkusí nasadit na nohu, ale byla jsem pro něj moc malá, a tak mě vyhodil na vrch plné popelnice. Mrzelo mě to, protože jsem se těšila na svého nového majitele, který se o mě bude hezky starat.

Teď jsem jen doufala, že mě někdo hodný najde. Byly to asi dvě noci a mně už docházela naděje, ale v tu chvíli jsem spatřila obličej dívky, byl plný nadšení a smíchu.

Za necelou hodinu jsem se ocitla v růžovém pokoji s postelí plnou plyšáků. Tady by se mi líbilo, pomyslela jsem si. Dívka mě vzala a umyla mě pod teplou vodou. Bylo to příjemné po tom dlouhém výletu. Přes noc mě dala uschnout do obýváku, kde zářil malý vánoční stromek. Moc se mi ulevilo, že jsem v bezpečí.

Druhý den, kdy slunko teprve vycházelo, mě dívka popadla a zabalila do takového barevného papíru. Líbilo se mi to, protože mi bylo hezky teplo. Nějakou dobu jsem tam strávila, ale aspoň jsem čistá a voňavá. Občas jsem slyšela různé hlasy, byl tam smích i pláč. Tato rodina byla plná emocí, a hlavně plná lásky.

Zničehonic mě začal někdo rychle rozbalovat a uviděla jsem obličej ne tak mladé paní, byla to asi dívky maminka. „Ty jsem si vždycky přála!” vykřikla maminka a objala svoji dceru. Byla jsem štěstím bez sebe, že je konečně někdo rád, že mě má.

A to je můj příběh. Jsem šťastná že mám domov, který jsem si vždy přála.

Milá Emily,

píšu Ti z jednoho důvodu, ztratila jsem tvůj náhrdelník. Tento dopis ti sice už nikdy nepřijde, ale potřebovala jsem ti to říct i tak. Snad se na mě nezlobíš, vím, že pro tebe náhrdelník hodně znamenal, pro mě totiž taky.

Kdyby sis už náhodou nepamatovala přesně, jak vypadal, tak ti ho popíšu, jak si ho pamatuji já. Byl stříbrný a velmi křehký, jako přívěsek tam viselo srdíčko, které se dalo otevřít, a v něm byla naše fotka, když jsme byly na té pouti o mých narozeninách. Bylo to pár dní potom, co se stala ta nehoda, no ty přece víš.

Na ztrátu náhrdelníku jsem přišla dnes ráno, nemohla jsem uvěřit, že se mi něco takového mohlo stát. Nosila jsem ho na krku každý den a nikdy se mi neztratil. Dnes jsem ho hledala všude a nikde ho nenašla. Celý den jsem se cítila hrozně a nevěděla jsem, co dál, tohle byla moje nejmilejší vzpomínka na tebe – a já ho ztratila. Zkusím se po něm ještě podívat, a když ho najdu, budu vědět, že jsi mi ho poslala právě ty.

Snad jsi na mě už nezapomněla, už jsou to tři roky, to je dlouhá doba. Vzpomínám na tebe každý den a nikdy bych tě za nikoho jiného nevyměnila. Mám takový pocit, že na mě přes den koukáš a přeješ mi to nejlepší.

… Už je další den, co tento dopis píšu. Včera jsem u psaní usnula, protože bylo pozdě večer. A když jsem se probudila, tak hádej co – náhrdelník jsem uviděla pod postelí. Hned jsem po něm sáhla a nandala si ho na sebe. Potom jsem si vzpomněla na jednu větu, cos mi vždy říkávala: „Všechno, co se ztratí, se vždy najde.” Byla jsi ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla.

S pozdravem Niky

Milý deníčku,

dnes se mi stala hrozná věc. Ztratila jsem předmět. Nebyla to žádná hračka ani náramek. Ztratil se mi větný člen.

Dnes jsme ve škole o češtině psali test. Nebyl vůbec náročný. Čeština mi jde, vždycky mi šla. Dokud jsme po tom testu nezačali novou látku.

Větné členy mi vůbec nejdou. Nechápu to, když nám dnes učitelka vysvětlovala, co to je, myslela jsem, že se asi rozbrečím. Určit větné členy mi vůbec nešlo. Zvládla jsem jen podmět s přísudkem a tam mé znalosti končí. Nejhorší byl předmět. Nepamatuji si ani, jak se na něj zeptat.

Paní učitelka nám na tabuli napsala větu. Úkol byl najít a určit, které slovo je předmět. Já jsem na větu koukala a koukala, ale předmět jsem neviděla. Všichni kolem mě už kývali hlavou a zvedali ruce. Překřikovali se, ale já ten předmět pořád nemohla spatřit. Jak už to bývá, paní učitelka mě vyvolala k tabuli. Proč mě? Hlásili se všichni kromě mě. Učitelky to dělají naschvál! Šla jsem tedy k té tabuli. Začala jsem určovat podmět a přísudek. Potom přívlastek a ty další větné členy. Jenže měla jsem označená všechna slova, ale ani jedno z nich nebylo předmět.

Bylo to děsivé, věděla jsem, že tam mám chybu. Paní učitelka se na větu koukala a měla zklamaný výraz. Opravila mé chyby, takže celou větu, a poslala mě zpátky do lavice. Pak podtrhla předmět a já jsem to pořád nechápala. Paní učitelka ten předmět našla, ale já ne! Pro mě je pořád ztracený a nemohu ho najít.

Doufám, že příští hodinu nebudeme psát žádný diktát nebo malý test, ale jak znám naši učitelku, test dostaneme, takže budu celý víkend hledat ten ztracený předmět.

Den, který změnil (můj) svět

Kolektiv autorek

Šok, zděšení, nevíra, vědomí, že nic už nebude jako dřív. Pocity, které zažíval každý, kdo si pamatuje útoky z 11. září 2001. I my, kteří jsme tuto tragédii nezažili, si ji při vyslovení tohoto data automaticky vybavíme. Tak silně je v nás zakořeněná jako dědictví, které si předáváme z generace na generaci. Pětadvacáté výročí atentátů na území USA nás přimělo položit si otázku: Má i naše generace svůj Den, který všechno změnil?

Vzpomínky Adriany K. na den, od kterého uplynulo pětadvacet let, jsou překvapivě detailní. A věřte, že kdybyste se zeptali kohokoli, komu bylo 11. září 2001 deset a více let, dokázal by vám stejně přesně říct, co ten den dělal.

„Bála jsem se, že začala třetí světová válka.“

„Telefonoval jsem každému, koho jsem znal.“

„Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť jsem tam mohla být i já.“

Co jsi dělal, když…?

„Co jsi dělal, když ses dozvěděl o útocích 11. září?“ To byla otázka, kterou jsme pokládali lidem kolem sebe. A zjistili jsme, že si většina z nich přesně pamatuje, co zrovna dělala, když se o útocích dozvěděla.

Začali jsme přemýšlet, jestli máme i my nějaký podobný den. Datum, které si naše generace, tedy generace Alfa, ponese ve vzpomínkách celý život. Den, kdy jsme se dozvěděli něco, co nás překvapilo, vyděsilo nebo změnilo náš pohled na svět – a my si budeme přesně pamatovat, co jsme v tu chvíli dělali.

Nakonec jsme se shodli na třech událostech. Covid-19 v roce 2020, začátek války na Ukrajině v roce 2022 a střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2023. Každou z nich jsme prožili trochu jinak, ale všechny si dokážeme vybavit i dnes.

2020: Když jsme zůstali doma

Covid-19 asi není potřeba nikomu dlouze představovat. Na konci roku 2019 se objevil v Číně a během několika měsíců se rozšířil do celého světa. V březnu 2020 byla vyhlášena pandemie a náš běžný život se začal měnit. 11. března se zavřely školy, učili jsme se přes počítače, nosili roušky a pravidelně se testovali.

Tehdy nám možná nejvíc vadilo, že nemůžeme do školy a za kamarády. Dnes už si ale někteří z nás vybavují i strach, který s sebou celá situace přinášela.

„Bylo mi sedm let, chodila jsem do druhé třídy. Máma mi řekla, že bude karanténa a online výuka. Mrzelo mě to, nechtěla jsem být doma,“ vzpomíná jedna z našich spolužaček.

Další vzpomínka je ještě o něco dramatičtější. Jedna z nás si dodnes pamatuje chvíli, kdy měla poprvé pozitivní test na covid. Byla ve třetí třídě a výsledek ji pořádně vyděsil.

„Když jsem poprvé viděla dvě čárky na testu, byla jsem vyděšená k smrti, že do pár dnů určitě zemřu,“ vypráví.

Dnes už ví, že se tehdy bála zbytečně. V tu chvíli ale ještě byla malá a nedokázala odhadnout, co pozitivní test vlastně znamená.

2022: Válka, která měla brzy skončit

Ráno 24. února 2022 se svět probudil do zpráv o ruském útoku na Ukrajinu. Válka přitom nezačala úplně od nuly – konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou trvá už od roku 2014. Tohle ale bylo jiné a všichni jsme to vnímali.

Jedna z našich spolužaček se o tom dozvěděla díky babičce, která jí napsala, aby si s maminkou okamžitě pustily televizi. Zprávy sledovaly ještě před odchodem do školy.

„Rovnou jsme celou událost pojmenovaly jako válku. Nevěděly jsme, co bude dál. Byla spousta otázek, na které nikdo neměl odpověď,“ vzpomíná.

Asi nikdo tehdy nečekal, že válka potrvá tak dlouho. Někteří si mysleli, že se situace brzy uklidní a všechno se vrátí do normálu. To se ale nestalo…

„Mysleli jsme si s mamkou a rodinou, že to moc dlouho nepotrvá, ale realita je úplně někde jinde. Už je to čtyři a půl roku,“ říká další z dotázaných.

Válka se navíc nedotýká jen lidí, kteří žijí přímo na Ukrajině. Jedna z našich spolužaček si vzpomněla na kamaráda, který pocházel z Ruska. Po začátku války se podle ní hodně změnil. Z veselého kluka, který si s ostatními povídal, se stal někdo, kdo byl najednou mnohem tišší. Ukázalo se tak, že i když se něco děje daleko od nás, může to ovlivnit naše okolí. A někdy ani nevíme, čím vším si lidé kolem nás procházejí.

2023: Tři dny před Vánoci

Dne 21. prosince 2023 došlo ke střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zemřelo 14 lidí a dalších 25 bylo zraněno. Zpráva o útoku zasáhla celou republiku a pro mnoho lidí bylo těžké uvěřit, že se něco takového může stát i u nás.

Jedna z našich spolužaček vzpomíná, že jela s tatínkem za babičkou. Když dorazili, nikdo jim neotevíral. Podívala se proto do okna a uviděla babičku, jak sedí na gauči a sleduje televizi. Když jim nakonec otevřela, hned je poslala dívat se na zprávy.

„Ani jsme se nezouvali a šli si rovnou sednout na gauč koukat na zprávy. Nechtěla jsem tomu uvěřit. A představila jsem si, jak těžké to musí být pro ty rodiče těch dětí,“ vypráví.

Další spolužačka si pamatuje, že byla doma a měla zapnutou televizi. Zprávy ji zasáhly mimo jiné i proto, že se blížily Vánoce. Právě to jí na celé události připadalo obzvlášť smutné.

Možná i proto si tento den tolik lidí pamatuje. Vánoce jsou časem, kdy chceme být s rodinou a těšíme se na prázdniny. Místo toho se ale všude mluvilo o tragédii a o lidech, kteří se domů už nikdy nevrátí.

A co si budeme pamatovat my?

Když jsme se lidí ptali na jejich vzpomínky, zjistili jsme, že si každý vybaví něco trochu jiného. Někdo si pamatuje přesně, kde byl a s kým, jiný hlavně to, jak se cítil. Některé události jsme v době, kdy se staly, ještě úplně nechápali. Přesto si z nich dodnes něco pamatujeme.

Covid nám změnil školní život, válka na Ukrajině ukázala, že ani v dnešní době není samozřejmostí žít v míru, a střelba na Filozofické fakultě nám připomněla, že se může stát něco hrozného i docela blízko nás.

Takže máme svůj Den, který změnil svět? Možná ano. A možná jich máme hned několik. Záleží na tom, co jsme v danou chvíli prožívali a jak moc nás událost zasáhla.

Jedno je ale jisté: některé dny si člověk zapamatuje, i když by na ně možná raději zapomněl.

Setkání generací

Když jsme osmáky během Měsíce čtenářství propojili se členkami Čtenářského klubu Beletrio, uvědomili si snad poprvé, že s výjimkou vlastních prarodičů si v běžném životě nepovídají s lidmi vyššího věku. Mezigenerační setkání nadchlo obě strany, které ve zpětné vazbě k setkání nešetřily pochvalami.

Seniorky:

„Děti byly skvěle připravené a velmi zvídavé. Každá otázka vedla k zajímavému povídání a sdílení osobních čtenářských zážitků. Bylo vidět, že o knihách přemýšlejí, mají své oblíbené příběhy a zajímá je, jak to mají jiní. Setkání bylo příjemné, živé a obohacující pro obě strany. Děti nás překvapily svou otevřeností, my jsme jim na oplátku nabídly zkušenosti a vzpomínky, které si neseme celý život.”

Hanka

„Vedle kladného, skoro nadbytečného hodnocení, jak bylo žactvo výborně připravené a šikovné, se mi vkrádalo do hlavy přemítání o tom, jak ty jejich otázky vyburcovaly mé/naše úvahy o minulosti a o tom, co je v životě důležité, jak se co změnilo a čeho si nejvíc vážím. Vlastně mi tenhle červík v hlavě hlodá od té doby. Tak jen doufám, že jsem svým parťákům taky něco předala a že naše setkání bylo oboustranně obohacující, protože já se rozhodně obohacená cítím. Taky za to dík!”

Helena

„Mám jen slova uznání. Antonie byla výborně připravená, její otázky nebyly povrchní. Překvapila mě také svým zájmem o dějiny, zejména o události 2. světové války. Děkuji za podnětné setkání.“

Jana

„Bylo to milé, zajímavé, inspirativní dopoledne. Já jsem se s Ivou bavila jako se svou vnučkou, pouze s tím rozdílem, že vlastní vnoučata se mě takhle se zájmem nevyptávají. Našly jsme i společné zájmy. Inspirovalo mě, jak s celou rodinou, tedy i rodiče, v neděli nepoužívají mobily.“

Ivana

Žáci:

Milá paní Zuzano, rozhovor s vámi jsem si opravdu užila, byla jste moc milá a hodná. Vím teď o vás více než o své babičce. V poslední době jsem si s takhle nikým nepovídala, ale moc mě to bavilo. Chtěla bych vám popřát hodně štěstí, zdraví a ať se vám v životě daří.

Emma Z.

Milá paní Jano, tento vzkaz vám píši jako poděkování za krásný rozhovor. Dal mi hodně rad a zkušenosti do života. Vaše vtipné příhody z dětství byly naprosto úžasné a moc mě bavilo to vše poslouchat. Děkuji vám za to, že jste mi předala své zkušenosti, abych věděla, co od života očekávat. Přeji vám pevné zdraví!

Kája M.

Milá paní Květo, snad jsme vás moc nezlobili! Vůbec jsme se s vámi necítili nervózně a moc nás to bavilo. Když nás došly otázky, vyptávala jste se vy a to nám pomohlo. Jste velmi příjemná a jsme rádi, že jsme mohli mluvit právě s vámi.

Max L., Vojta S.

Milá paní Helenko, vaše vyprávění bylo velmi poutavé. Dozvěděli jsme se také hodně o vašem osobním životě a vašich názorech. Získali jsme nové úhly pohledu jak vaš, tak i vaší generace. Byla jste nejlepší seniorkou, s kterou jsme si kdy povídali a jsme moc rádi že jsme měli tu možnost. Opatrujte se a mějte se krásně.

Emma H., Tom Ř.

***

ROZHOVORY SE ČLENKAMI ČTENÁŘSKÉHO KLUBU BELETRIO

Iva Holá

Život může být jak snadný, tak komplikovaný záleží jen na tom, jak se na to člověk dívá 

Chtěla bych Vám vyprávět o paní Ivaně Drbohlavové a o tom, jaký byl její život, protože mi přijde zajímavé, jak moc ho ovlivnila doba, ve které žila, a jak se některé věci postupně měnily. 

V době socialismu se dostala do Londýna, což tehdy nebyla vůbec běžná věc. Jak jsem se dozvěděla, Československo se chtělo v zahraničí prezentovat ve velkém stylu, takže bydlela v jedné z lepších čtvrtí, aby tomu napomohla. Na první pohled to mohlo působit, že se má člověk dobře, ale ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché. Žili spíš odděleně od místní společnosti a s Brity se moc nestýkali, protože ti byli podle ní spíše uzavření. Ani děti tam nebyly moc vidět, často chodily na internátní školy, jak zjistili. 

Zajímavé je, že i když žila nějakou dobu v zahraničí, nikdy ji nenapadlo, že by tam chtěla zůstat společně s rodinou na trvalo. Neměla pocit, že by tam opravdu patřila. Byli v Londýně během sametové revoluce, tudíž po návratu do Československa, později Česka si musela znovu zvyknout na běžný život, například na topení uhlím. Pro někoho by to mohl být velký rozdíl, ale ona na to byla zvyklá už z minulosti, takže to pro ni nebylo žádné překvapení. 

Také mluvila o tom, jak fungoval obchod v té době. Například traktory se prodávaly pod cenou, protože v Anglii je zkrátka potřebovali prodat a v podstatě nezáleželo na tom za kolik, jen ať se hlavně prodají. Hlavním cílem bylo prostě je prodat, ne vydělat na samotných výrobních nákladech. To mi přišlo zajímavé, protože dnes to funguje úplně jinak. 

Taky mě zaujalo, jak trávila svůj volný čas. Zjistila jsem, že když byla mladší, trávila hodně času venku s kamarády. Nebylo tolik kroužků jako dnes, takže děti měly víc volnosti a vymýšlely si vlastní hry. Dnes je všechno víc organizované. Taky výběr knih byl dříve menší a z komiksů byl známý hlavně Čtyřlístek. Dnes existuje mnohem víc různých žánrů, včetně komiksů pro dospělé. Zmiňovala například komiks o ženě, která přišla o vlasy, a jak díky obrázkům dokázal silně ukázat její život a pocity. 

Čtení podle ní hraje důležitou roli v životě. Pomáhá lidem rozvíjet myšlení a lépe chápat svět. Zároveň si ale uvědomuje, že dnešní generace to má jinak, protože má mnohem víc možností, jak trávit volný čas. 

Mluvila také o tom, že prostředí, ve kterém se lidé učí nebo žijí, je důležité. Některé školy podle ní nepůsobí moc příjemně a to může mít vliv na to, jak se tam studenti cítí. 

Z jejího vyprávění mi přijde důležité i to, že bychom se měli víc zajímat o starší lidi a jejich zkušenosti. Často si totiž uvědomíme jejich hodnotu až později v životě, když už třeba nemáme možnost s nimi mluvit. 

Když o tom všem přemýšlím, její život mi ukazuje, jak moc se svět změnil. A také jak je život cenný a jak se dá změnit a ovlivnit ve velmi krátké době. Takže bychom si měli vážit všeho co máme a všechny co nás obklopují a záležím na vás. 

Emma Záhorová

Nedokážu si představit život bez knih 

Někdo čte každý den, jiný raději sportuje nebo tráví čas jinak. Paní Zuzana Martošová z Říčan patří mezi ty, kteří mají ke čtení velmi blízko. Je to nedílná součást každého jejího dne. Ptala jsem se jí nejen na její oblíbené knihy a proč ji čtení tak baví – a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí. Posuďte sami.

Paní Zuzana hned na začátku uvedla, že se má dobře, protože se právě vrátila ze cvičení. Postupně jsme se dostaly k tomu, odkud pochází, i když se narodila v Kolíně, už 50 let žije v Říčanech. Když zjistila, že jsem také z Říčan, krátce jsme se bavily o dopravě do školy. Já jsem jí řekla, že mě rodiče vozí autem, ale občas jezdím autobusem. 

 Poté se rozhovor přesunul ke čtení a knihám. Zuzana uvedla, že čte velmi často, prakticky každý den, a to ráno u snídaně, odpoledne i večer. Denně čtením stráví přibližně jednu až dvě hodiny. Nejvíce ji baví příběhy, historické romány, a zmiňovala také knihy o koncentračních táborech, protože podle ní je důležité, aby člověk věděl, jak to bylo. Také se mě ptala, jestli znám novinářku Scarlet Wilkovou, protože píše do časopisů. Zároveň zmínila, že pravidelně navštěvuje knihovnu, zhruba jednou týdně, a pokaždé si půjčí dvě až tři knihy. Myslí si, že dnes lidé čtou méně než dříve, ale chápe, že doba se změnila a rozumí tomu, že naše generace je jiná a každý má jiné zájmy. Ptala se mě, jestli dělám nějaký sport, jelikož jsem se jí zmiňovala, že mě číst nebaví.  

Další část rozhovoru se věnovala jejímu dětství. Na to vzpomíná velmi pozitivně a nic by na něm neměnila. Vyprávěla, že jí v dětství často četla babička, ale brzy si začala číst sama. Nejprve to byly jednoduché obrázkové knihy, později pohádky Boženy Němcové. Mezi její oblíbené knihy patřily Děti z Bullerbynu a Lovci mamutů. V dětství měla ráda především dobrodružné knihy a detektivky pro děti.  

Na závěr jsme se dostaly k jejímu vzdělání. Chodila na gymnázium a vzpomínala, že jí tehdy vadilo, že měla pouze omezené možnosti cestování. Přesto hodnotí své školní roky pozitivně, jelikož si je užívala se svými kamarády.   

Na závěr jsem ji poprosila o nějaké doporučení nebo radu dnešním dětem. Vzkázala, aby byly samy sebou a respektovaly ostatní. Zmínila také knihu, kterou by si podle ní měl přečíst každý, a to Kdo chytá v žitě. Paní Zuzaně moc děkuji za možnost si s ní popovídat a přeji jí, aby se jí v životě moc dařilo.

Antonie Kutíková

„Od dětství bez televize přes setkání s hrůzami války až po lásku k napínavým příběhům: jak knihy formovaly život Jany Krausové“ 

Vzpomínky na dětství bez technologií, silné zážitky spojené s druhou světovou válkou i celoživotní vztah ke knihám – Jana Krausová (70) otevřeně vypráví o tom, co ji formovalo jako čtenářku a proč dnes vyhledává hlavně historické romány a napínavé, ale citlivě napsané detektivky.  

Jaké knížky jste četla, když vám bylo přibližně jako nám?  

Cenzura asi byla, v dětských knihách ale zase ne až tak veliká. V literatuře pro dospělé to bylo mnohem horší. Já jsem radši četla spíše klučičí knížky než holčičí.

Bylo nějaké téma, které vás obzvlášť zajímalo?

Když mi bylo jako tobě, tak mě stejně jako tebe hodně zajímalo téma 2. světové války. K tomu mě přivedl můj otec, protože on četl knížky o tomhle tématu a uměl o něm opravdu zajímavě vyprávět. Jako studentka gymnázia jsem byla na exkurzi v Buchenwaldu, to byl krutý vyhlazovací tábor. Daleko větší než Terezín. Když jsme tam procházeli, tak mě to hodně rozrušilo. Když jsem už byla vdaná a měla děti, tak se mi do ruky dostala kniha Sophiina volba, ve které se musela jedna maminka rozhodnout, které dítě si vybere a zachrání a které rovnou pošle do vyhlazovacího tábora. To první dítě s ní přežilo a žili v Americe, kde měla obrovské psychické problémy. Nakonec vyhledala psychiatra, kterému to všechno řekla. Po této knize jsem už romány s tímto tématem moc nevyhledávala. 

A četli jste si ve škole nahlas společně?

Ano. A taky jsme měli hodiny krasopisu. My jsme měli ještě takové ty lavice, které nebyly rovné, ale trochu nahnuté. Bylo tam vyřezané místo na pero a na lahvičku s inkoustem. A ten, kdo při psaní dělal velké kaňky, se musel vrátit k obyčejné tužce.  

Jaký žánr vás nejvíc baví teď? 

Pořád mě zajímají hlavně historické romány, nějaká ta detektivka a samozřejmě si ráda někdy přečtu i něco ze současnosti.  

 Měla jste možnost si někdy jenom tak sednout na verandu a číst? 

Jako dítě jsem hodně četla, protože my jsme neměli televize ani telefony nic, ale když jsem byla ve věku jako ty, tak televize vysílala jenom ve středu, sobotu a v neděli. Pořadů bylo málo, většina navíc pro dospělé. Občas jsme se koukali na sportovní pořady. 

Jaký máte názor na dnešní generaci, dejme tomu děti a mladé lidi narozené od roku 2010 dál? 

Já mám tři vnučky, jedné je 18, druhý 16 a třetí 10. Nejstarší čte tedy hodně, ta moc na televizi nekouká. Druhá nečte vůbec, ta má s tím problém. A třetí ráda čte hlavně o zvířatech. Rozhodně nejsem typ člověka, který by vaši generaci zatracoval. Vše je vždy na výchově rodičů, to, jak se dítě chová, je jejím odrazem. Ale i odrazem výchovy naší generace, která se propsala do těch rodičů.

Emma Horynová, Tomáš Řehák

Vážím si svobody, jelikož vím, jak snadné je o ni přijít  

Paní Helena Seláčová (71 let) nám vyprávěla o svém životě, o tom, jak se měnila doba a jak si na tyto změny časem zvykala. Nebála se říct nám svůj názor na novou generaci a podělila se s námi i o své čtenářské zážitky.

Na začátek bychom se chtěli zeptat, jak vnímáte naši generaci? 

Já nepatřím k lidem, kteří mladé lidi kritizují. Naopak je mám moc ráda. Myslím si, že čím pozitivnější vztah k mladým lidem máme, tím pozitivnější jsou i oni. Je to trochu jako zrcadlo, když je někde nepřátelská atmosféra, druhá strana reaguje stejně. Podle mě jsou dnešní mladí lidé skvělí a mají mnohem více možností, než jsme měli my. 

Využíváte moderní technologie, například internet nebo umělou inteligenci? 

Ano, docela často. Když mě něco napadne, vyhledám si to na telefonu. Někdy si také povídám s umělou inteligencí. Přijde mi zajímavé, že odpovědi bývají většinou velmi pozitivní. Nejprve ocení to, co je dobré, a potom nabídne zlepšení. Myslím si, že by se takhle měli chovat i lidé mezi sebou. 

Pamatujete si nějakou knihu, která vás hodně ovlivnila? 

Ano. Když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct let, četla jsem knihu Jak chutná moc od Ladislava Mňačka. Velmi mě zasáhla. Je to příběh člověka, který byl původně normální a slušný, ale když se dostal k moci, úplně se změnil. Tenkrát mě to hodně ovlivnilo a dodnes si myslím, že moc dokáže člověka změnit. 

Jaké knihy obecně máte nejraději? A co oblíbený autor?

Baví mě hlavně životopisy, protože se člověk dozví něco o zajímavých lidech, o jejich životě a o tom, jak přemýšleli. Velmi se mi líbila kniha Královská trilogie. Je to historická literatura o českých panovnících. První díl je o králích, druhý o jejich manželkách a třetí o jejich dětech. Je to napsané velmi čtivě a člověk si při tom připomene hodně věcí z historie. 

Jako autora mám moc ráda Jamese Herriota. Byl to veterinář, který psal reálné příběhy o zvířatech i o lidech. Jsou velmi vtipné, ale zároveň dojemné. Krásně popisuje, jak se lidé chovají ke zvířatům a co to o nich vypovídá. Ty jeho knihy jsem četla několikrát. 

Jak se proměnil přístup ke knihám a jejich výběr oproti době, kdy jste vyrůstala? 

To se změnilo opravdu hodně. Dříve existovala takzvaná indexová literatura, což znamenalo, že někteří autoři byli zakázaní. Já jsem totiž zažila dobu socialismu. Spousta spisovatelů tehdy nesměla publikovat a psali jen „do šuplíku“. Pokud měli štěstí, jejich knihy vyšly na Západě, například díla Josefa Škvoreckého. Jinak si lidé knihy předávali mezi známými. 

Po revoluci se dostupnost knih úplně změnila. Najednou bylo možné vydávat všechno a objevilo se velké množství nových knih. Podobné to bylo i s učebnicemi. Já jsem učila němčinu a tehdy existovala třeba jen jedna nebo dvě učebnice a byly dost zastaralé. Po listopadu se objevilo mnoho moderních učebnic a já jsem z toho byla opravdu nadšená. 

Jak vůbec tehdy vypadala výuka cizího jazyka? 

Já jsem chodila na gymnázium v menším městě a učila se tam hlavně němčina a francouzština. Angličtina nebyla tak běžná jako dnes. Jedna maminka od spolužáka měla kontakty v Anglii a zorganizovala pro nás kurz angličtiny. Chodilo nás tam asi patnáct. 

Pamatuji si ale, že jsem se tehdy hodně styděla. Kluci znali spoustu anglických slov z písniček a já ne. Měla jsem pocit, že angličtina není pro mě. Až teď v důchodu chodím na angličtinu pro seniory a moc mě to baví. 

Byla v té době zakázaná i hudba? 

Ano, také. Existovaly například undergroundové skupiny, které režim nepovoloval, například Plastic People of the Universe. Zahraniční hudba, třeba The Beatles nebo The Rolling Stones, se k nám dostávala jen těžko. Někteří lidé měli desky ze Západu, ale nebylo to běžné. Já jsem byla spíš taková holka, která poslouchala Karla Gotta, takže jsem tuto hudbu moc neznala. 

Co by byl váš vzkaz na závěr?

Važte si toho, že máte svobodu. 

Karla Melková

Elektronika je dobrý sluha, ale zlý pán

„Elektronika je pro dnešní dobu užitečná, ale musí se s ní umět zacházet, jinak se promění ve zlo,“ říká členka čtenářského klubu Beletria Jana Becková (82). Rodačka z Teplic bydlí posledních 25 let v Říčanech a překypuje energií. 

Jaká je vaše oblíbená knížka, ke které byste se zase vrátila? 

Hodně se mi líbila kniha Hana od Aleny Mornštajnové nebo Cínový vojáček od Josefa Šorma. Hodně mě inspiruje náš čtenářský klub, kde si knihy navzájem doporučujeme. Čtu každý den třeba dvě hodiny, ohromně mě to baví.

A bavilo vás čtení i v dětství? Co byla vše oblíbená knížka?

Ano, už tenkrát. Měla jsem ráda pohádky od Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, ty by si měl přečíst každý. Nebo třeba Filosofskou historii Aloise Jiráska. Tu mám dodnes doma. A také pohádky od Františka Hrubína.

Jak na svá dětská léta a období dospívání vzpomínáte?

Měla jsem hezké dětství, měla jsem starší sestru a naši oba rodiče pracovali, a každý den sem chodila do školy přes zámeckou zahradu právě v Teplicích. To je krásné lázeňské město. Později jsem šla na střední průmyslovou školu sklářskou, protože v našem kraji bylo tehdy hodně skláren.

Naše dospívání bylo ve znamení neustálého pohybu venku. Jakmile jsem si udělala úkoly, šla jsem ven. Taky jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na výlety…

Vyrůstala jste v období komunismu, kam jste třeba cestovali?  

No ono se nikam moc nemohlo, proto jsem s rodinou cestovala hlavně po Česku. Ale podařilo se mi podívat se i do zahraničí, to zas ano. Vlastně jsem pořád aktivní i dnes. Ráda chodím cvičiet do Sokola, chodím na procházky – a samozřejmě hodně čtu. Rozhodně se v důchodu nenudím.

Na závěr se vás zeptám, jaký máte názor na dnešní generaci dětí a mladých lidí? Myslíte si, že čteme méně? Proč? 

Řekla bych, že dnešní generace je zase úplně jiná, než byla ta naše, a myslím si, že čte určitě méně, a za to může i elektronika. Elektronika je pro moderní dobu užitečná, ale musí se s ní umět zacházet, jinak se promění ve zlo.  

A co vy a telefon? Využíváte ho?

Ano, ráda na něm hraju třeba vědomostní hry, nebo si procvičuji angličtinu na Duolingu.  

To jste tedy akční seniorka, každopádně já vám přeji mnoho štěstí a děkuji moc za rozhovor! 

Já taky moc děkuji!