Texty a tvůrčí psaní

Vsadím se, že už jste se někdy ve škole nudili, že jste si někdy říkali, proč nás učí zrovna tohle, vždyť je to k ničemu. No ale věděli jste, že jednou velice dávno se ve školách učil ještě jeden předmět, předmět, který se postupem času vytratil a všichni na něj zapomněli?

Teď si asi myslíte, že to není možné, že si vymýšlím, protože o nějakém ztraceném předmětu bychom přece věděli, ale já slibuji, že to není pouze smyšlená historka. Povím vám, jak to s tím záhadným předmětem doopravdy bylo.

Spoustu let dozadu vypadal svět totiž trochu jinak, spíše hodně jinak. Svět byl totiž kouzelný, přesně tak. Věci, o kterých dnes čteme v pohádkách a vidíme je ve filmech, to všechno byla pravda. Existovali jednorožci, létající draci, víly a spousta jiných stvoření, a hlavně existovala magie. Magie byla nádherná věc, dokázala pomáhat, ale v případě, že by padla do špatných rukou, by mohla ohrozit celý svět. A právě proto se na všech školách vyučovala magie, aby nehrozilo to, že s ní bude někdo špatně zacházet.

Magie se vyučovala často, byl to velmi důležitý předmět a všichni se na něj vždy těšili. Tedy všichni až na Adriena. Ten magii nesnášel, nikdy na ni nechtěl chodit, v hodinách nedával pozor a měl špatné výsledky. Adrien k tomu všemu měl ale důvod, protože když byl ještě malý, přišel o rodiče v době vlády zlého čaroděje. Přišli o život v bitvě o trůn a Adrien byl vyhnán. Od té doby vládl mír, ale Adrien nikdy nevěřil, že magie může přinést dobro, a tak si jednoho dne slíbil, že do konce svého nešťastného života
zbaví svět magie nadobro.

Byl si vědom toho, že na to, aby ji zastavil, bude muset magii ovládat, a tak i přes to, že mu to šlo proti srsti, začal se nakonec pilně učit a chodit na všechny hodiny. Takto to vydržel až do konce svého studia, a když dosáhl nejvyššího možného vzdělání, začal plánovat, jak skoncuje s magií jednou provždy.

Adrien zjistil, že existuje černá magie, a věděl, že s její pomocí se jeho plán vydaří. Dlouhá léta se učil z prastarých legend a bájí a v den, kdy dospěl, utekl ze svého sirotčince a dostal se do posvátného středu města, kde má magie největší sílu. Pomocí svého zaklínadla začal vytahovat magii z hlubin světa a měnit ji v černo magii a pomocí veškeré magie, kterou teď vlastnil, vymazal paměť každičkému člověku. S tím, jak mizela magie, mizela i všechny magická stvoření a rostliny a najednou byl svět úplně jiný.

Adrien krátce potom zemřel s klidnou myslí a vědomím, že jeho osud byl naplněn. Kvůli tomu, co udělal, že se teď ve škole nemáme proč učit magii a náš svět je zcela obyčejný. Možná je to dobře, že už magie neexistuje, možná ne, ale rozhodně to tak nebylo vždy.

Ahoj, já jsem Sofinka, mám bílou barvu a jsem kožená. Vyrobili mě ve společnosti Nike, kde mám hodně kamarádů. Značka Nike je hodně velká a většinu času zaneprázdněná. Řeknu vám svůj příběh.

Bylo období Vánoc, takže vládl chaos a chodily samé objednávky. Dlouho jsem čekala, až si mě také někdo vybere a pojedu do svého nového domova. Myslela jsem si, že se nedočkám, ale pak mě někdo vzal a surově hodil do nějakého auta. Byla to dlouhá cesta a pak mě někde vyhodili. Chvíli se nic nedělo, ale za okamžik mě sebral starší pán s plnovousem, mohl to být bezdomovec.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se ztratila, vypadla jsem z toho velkého auta někam na stranu silnice. Druhý den se bezdomovec rozhodl, že si mě zkusí nasadit na nohu, ale byla jsem pro něj moc malá, a tak mě vyhodil na vrch plné popelnice. Mrzelo mě to, protože jsem se těšila na svého nového majitele, který se o mě bude hezky starat.

Teď jsem jen doufala, že mě někdo hodný najde. Byly to asi dvě noci a mně už docházela naděje, ale v tu chvíli jsem spatřila obličej dívky, byl plný nadšení a smíchu.

Za necelou hodinu jsem se ocitla v růžovém pokoji s postelí plnou plyšáků. Tady by se mi líbilo, pomyslela jsem si. Dívka mě vzala a umyla mě pod teplou vodou. Bylo to příjemné po tom dlouhém výletu. Přes noc mě dala uschnout do obýváku, kde zářil malý vánoční stromek. Moc se mi ulevilo, že jsem v bezpečí.

Druhý den, kdy slunko teprve vycházelo, mě dívka popadla a zabalila do takového barevného papíru. Líbilo se mi to, protože mi bylo hezky teplo. Nějakou dobu jsem tam strávila, ale aspoň jsem čistá a voňavá. Občas jsem slyšela různé hlasy, byl tam smích i pláč. Tato rodina byla plná emocí, a hlavně plná lásky.

Zničehonic mě začal někdo rychle rozbalovat a uviděla jsem obličej ne tak mladé paní, byla to asi dívky maminka. „Ty jsem si vždycky přála!” vykřikla maminka a objala svoji dceru. Byla jsem štěstím bez sebe, že je konečně někdo rád, že mě má.

A to je můj příběh. Jsem šťastná že mám domov, který jsem si vždy přála.

Milá Emily,

píšu Ti z jednoho důvodu, ztratila jsem tvůj náhrdelník. Tento dopis ti sice už nikdy nepřijde, ale potřebovala jsem ti to říct i tak. Snad se na mě nezlobíš, vím, že pro tebe náhrdelník hodně znamenal, pro mě totiž taky.

Kdyby sis už náhodou nepamatovala přesně, jak vypadal, tak ti ho popíšu, jak si ho pamatuji já. Byl stříbrný a velmi křehký, jako přívěsek tam viselo srdíčko, které se dalo otevřít, a v něm byla naše fotka, když jsme byly na té pouti o mých narozeninách. Bylo to pár dní potom, co se stala ta nehoda, no ty přece víš.

Na ztrátu náhrdelníku jsem přišla dnes ráno, nemohla jsem uvěřit, že se mi něco takového mohlo stát. Nosila jsem ho na krku každý den a nikdy se mi neztratil. Dnes jsem ho hledala všude a nikde ho nenašla. Celý den jsem se cítila hrozně a nevěděla jsem, co dál, tohle byla moje nejmilejší vzpomínka na tebe – a já ho ztratila. Zkusím se po něm ještě podívat, a když ho najdu, budu vědět, že jsi mi ho poslala právě ty.

Snad jsi na mě už nezapomněla, už jsou to tři roky, to je dlouhá doba. Vzpomínám na tebe každý den a nikdy bych tě za nikoho jiného nevyměnila. Mám takový pocit, že na mě přes den koukáš a přeješ mi to nejlepší.

… Už je další den, co tento dopis píšu. Včera jsem u psaní usnula, protože bylo pozdě večer. A když jsem se probudila, tak hádej co – náhrdelník jsem uviděla pod postelí. Hned jsem po něm sáhla a nandala si ho na sebe. Potom jsem si vzpomněla na jednu větu, cos mi vždy říkávala: „Všechno, co se ztratí, se vždy najde.” Byla jsi ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla.

S pozdravem Niky

Milý deníčku,

dnes se mi stala hrozná věc. Ztratila jsem předmět. Nebyla to žádná hračka ani náramek. Ztratil se mi větný člen.

Dnes jsme ve škole o češtině psali test. Nebyl vůbec náročný. Čeština mi jde, vždycky mi šla. Dokud jsme po tom testu nezačali novou látku.

Větné členy mi vůbec nejdou. Nechápu to, když nám dnes učitelka vysvětlovala, co to je, myslela jsem, že se asi rozbrečím. Určit větné členy mi vůbec nešlo. Zvládla jsem jen podmět s přísudkem a tam mé znalosti končí. Nejhorší byl předmět. Nepamatuji si ani, jak se na něj zeptat.

Paní učitelka nám na tabuli napsala větu. Úkol byl najít a určit, které slovo je předmět. Já jsem na větu koukala a koukala, ale předmět jsem neviděla. Všichni kolem mě už kývali hlavou a zvedali ruce. Překřikovali se, ale já ten předmět pořád nemohla spatřit. Jak už to bývá, paní učitelka mě vyvolala k tabuli. Proč mě? Hlásili se všichni kromě mě. Učitelky to dělají naschvál! Šla jsem tedy k té tabuli. Začala jsem určovat podmět a přísudek. Potom přívlastek a ty další větné členy. Jenže měla jsem označená všechna slova, ale ani jedno z nich nebylo předmět.

Bylo to děsivé, věděla jsem, že tam mám chybu. Paní učitelka se na větu koukala a měla zklamaný výraz. Opravila mé chyby, takže celou větu, a poslala mě zpátky do lavice. Pak podtrhla předmět a já jsem to pořád nechápala. Paní učitelka ten předmět našla, ale já ne! Pro mě je pořád ztracený a nemohu ho najít.

Doufám, že příští hodinu nebudeme psát žádný diktát nebo malý test, ale jak znám naši učitelku, test dostaneme, takže budu celý víkend hledat ten ztracený předmět.